Korektní nebo spíše ideální vytažení je takové, ve kterém se kůň natáhne čumákem (hlavně) dopředu a (taky) dolů. „Čumák“ jde první a úhel mezi žuchvou a krkem zůstane otevřený, tj. větší než 90 stupňů. Ideální z funkčního hlediska je vytažení se zachováním přilnutí a vytažení v maximálním možném rozsahu. V tomto natažení se od sebe trnové výběžky oddalují v maximální možné míře a dlouhý zádový sval se protahuje a posiluje. Díky korektnímu vytažení se záda koně skutečně fyzicky prodlouží. Pokud je naše práce správná a vše jde ideálně, tak i během shromáždění zůstanou záda koně „dlouhá“ a kůň se „zkrátí“ vyšším stupněm podsazení pánve. Zádové svalstvo zajišťuje přenos energie z motoru (zadní nohy). Pokud bude zádové svalstvo ztuhlé (zkrácené – málo natažené), kůň bude vykazovat menší či větší nečistoty chodu (ztrátu rytmu, mimochod), nebude schopen dělat plynulé přechody a ohýbat se. Proto chceme mít zádové svaly co nejsilnější a co nejnataženější. Jde o proces, respektive o NIKDY nekončící projekt. Na začátku bude naše vytažení „daleko od ideálu“.

Pojďme se společně podívat na slepé uličky, do kterých jsem se s panem Marblem na cestě ke korektnímu vytažení dostali a kudy cesta bohužel nevede.

První slepá ulička „odžvejknutí“. Vytažení lze „vynutit“ malým či velkým obtěžováním koňské huby („odžvejkáváním“). Kůň bude hledat způsob, jak se nepříjemnostem ve své tlamě vyhnout a nalezne pozici hlavy ve „vytažení“, kde ho nic neobtěžuje. Nicméně v tomto „vytažení“ bude čumák koně směřovat dozadu dolů pod sebe a koně (pana Marbla) jsme tak právě naučily vyplivnout kontakt a dostat se „za otěž“.  Pokud je kůň „za otěží“, energie ze zadních nohou nemá svůj „přijímač“. Náš cíl je nechat  zadní nohy vytvořit energii, která projde skrz záda koně, a když na koni sedí jezdec, který je schopen být s koněm v rovnováze, nechá energii projít skrze sebe i koně, kůň se natáhne a posiluje zádové svaly.  Na první pohled vytažení „od hlavy“ a „odzadu“ vypadá bohužel dost podobně a člověk se snadno nachytá.

Když už se dostaneme přes toto úskalí, kůň se natáhne sám a bude se mu to velice líbit. A snadno se pak stane, že si vytažení bude více či méně vynucovat (např. vyškubáváním otěží). A to je druhá slepá ulička. Vždy před „rukou“ přichází „holeň“, nejen když ruka „přijímá“, ale i když „dává“.

Ulička třetí. To, že se kůň vytáhne, neznamená, že máme vyhráno a jen se „povezeme“.  I ve vytažení musíme holení jezdit zadní nohy koně. Jinak se snadno stane, že kůň spadne za holeň a z vytažení se stane pouhá pasivní záležitost bez posilovacího efektu.

Ulička čtvrtá. Pokud vytažení na začátku přeženeme a necháme koně „zaplout“ až moc dolů, kůň ztratí rovnováhu a padne na předek. Což se může projevit pospícháním, leháním do ruky či vyškubáváním otěží. Takové vytažení bude kontraproduktivní. Někdy „méně“ znamená „více“. Pozorováním pana Marbla jsme přišly na to, že ideální je, když náš poník dokáže bez protestů a při zachování rytmu a rovnováhy střídat různé stupně vytažení, neboli dokáže pracovat a posilovat v různě dlouhém rámci.