Na úvod je třeba říct, že tohle téma je taková hodně bolavá pata. Moc se o tom nemluví, dost často se to zaměňuje – třeba za “zvyk”, “smíření”, dokonce za ”harmonii spolupráce”. Drtivá většina lidí to přitom nedělá schválně. Pro porozumění tomu, jak je to možný, si to pojďme trochu rozebrat.
O co tu vlastně jde?
Zjednodušeně: naučená bezmoc je stav,kdy se živý tvor nebrání nepříjemnému, protože se v minulosti naučil, že když se bude bránit, buď si stejně nepomůže, nebo to bude ještě horší.
Každému teď asi hned naskočí obrázek koně s hlavou zarolovanou na plecích – jasně, rollkurovaní koně jsou obvykle typickou ukázkou naučené bezmoci.
Ale není to jenom tohle.
Negativním stimulem nemusí být jen bolest, může to být i strach. Když koně vystavíme podnětu, kterého se bojí,ale nemůže před ním utéct a jeho stres stále stoupá,tak ho pošleme do spirály, která k naučené bezmoci vede.
Typickými příklady jsou “honění” koně v kruhovce něčím strašidelně šustivým, uvázání hříběte napevno, aby se “vycukalo”, nebo vypuštění poprvé osedlané remonty do volného prostoru, ať se “vykozluje”.
Ve všech případech se kůň po prvotní bouřlivé reakci a pokusech o útěk obvykle zdánlivě “smíří se situací”, a my máme dojem,že pochopil, že o nic nejde, a přestal na podnět reagovat.
Ve skutečnosti u něj ale nenastal stav pochopení, ale naučená bezmoc.
Ta se navenek možná od smíření tolik neliší: kůň ale pociťuje zásadní rozdíl. Emoce, které cítí (jen nedává najevo), jsou stále veskrze negativní, je to pro něj stresující a navíc se to, co se takto “naučil”, s negativními emocemi navždy a nevratně spojí.
Proto je nesmírně důležité se vždy zamyslet nejen nad tím, co koně učíme,ale hlavně nad tím, jak🙂