@vet.physio.phyle sdílela před pár dny velmi poučný příspěvek, a jelikož ne každý si to přeloží z angličtiny, dovolíme si tu shrnout pointu.
…. “Musíme se nejdřív ‘pohádat’, a pak pracuje opravdu dobře!” “Nejdřív mu to musím ‘vysvětlit’, a pak najednou začne fungovat!” No dobře, a jak často se to děje? “Vlastně skoro vždycky, když o tom tak přemýšlím. Ale on/a je prostě takový/á, vždycky si musíme nejdřív vyřešit, kdo tady šéfuje…”
Pozor, tohle není normální. Tohle je naučená bezmoc. Je to okamžik, kdy nám kůň říká “nemůžu”, protože náš požadavek fyzicky nebo psychicky nezvládá, my to ignorujeme a trváme na něm tak dlouho, dokud si ho nevynutíme, a kůň se navzdory svému diskomfortu nebo bolesti pokusí ho splnit. Může u toho pospíchat, jít velmi pomalu, zastavit, zvednout hlavu vysoko… v zásadě jakkoliv si ulevit, aby si pomohl provést to, co po něm jezdec chce.
Nepovažujte situaci, kdy koně musíte “přeprat” a vynutit si jeho poslušnost, za normální. Tohle z vás nedělá dobrého jezdce, ale tyrana…
Tohle s námi rezonovalo jako velká pravda, ale také velké sousto ke spolknutí. Roky jsme byly (stejně jako asi dost z vás) vedeny k tomu, že koně jsou v lepším případě nemakačenka, v horším rovnou prevíti, které je nutné ovládnout a donutit k poslušnosti, aby nás to půltunový zvíře nezabilo. Až v poslední době otevíráme oči tomu, že koně jsou neuvěřitelně vstřícná a poddajná zvířata, která s námi spolupracují, i když k tomu často prakticky ani nemají důvod (ba často i mnoha důvodům navzdory).
A že když nám řeknou “ne”, tak k tomu naopak dobrý důvod mají.
A pokud si to “ne” vyslechneme, a pak znovu a stále nepříjemněji opakujeme stejný požadavek, dokud kůň ze zoufalství neodpoví “ano”, tak to “ano” není jeho volba.
Myslíme-li si, že je, lžeme si do kapsy. Myslíme-li si, že jsme s koněm vedli dialog, když jsme se ho zeptali – a pak ignorovali odpověď, která se nám nelíbila – lžeme si do kapsy.
Jakou cenu má totiž odpověď “ano”, když “ne” není k dispozici jako volba?