Naše britská trenérka Alison Robbins mi před lety obrátila svět naruby a otevřela oči. Do té doby jsem ani netušila, co vše může být na mém sedu špatně.  A tak začal další celoživotní projekt.  Občas něco „objevím“, a tím se mi zase něco „rozbije“. A když už jsem si jistá, že to „mám“ a že „vím“, otevře se zase nová dimenze toho, že „nevím“ a „nemám“. Kůň ví, jak má být koněm. Úkolem jezdce je naučit se, jak být břemenem, které se bude dobře nosit. Učení být právě tím vyžaduje velkou touhu snažit se o dokonalost a zároveň vědět, že se  k ní člověk nikdy nedostane.  Jezdec musí znát teorii biomechaniky koně a jezdce, najezdit tisíce hodin a mít štěstí na trenérské oko (díky Sváťo🙂).

Pojďme si letem světem probrat moje (a jak tak koukám kolem sebe, zdaleka nejen moje) největší omyly ohledně sedu.

Omyl první: „Drž se nohama!“

Ne, nedržte se nohama, Váš kůň Vám poděkuje. Na koni udržujeme dynamickou rovnováhu a balancujeme v sedle na třech bodech (dvou sedacích kostech a na stydké kosti). Pokud člověk tlačí stehna a kolena proti koni, vytlačuje sám sebe ze sedla a nikdy nebude sedět v těžišti koně.  Navíc bude jezdec celý ztuhlý, a jelikož kůň je obrazem svého jezdce, tak se hřbet pod tuhým a těžkým břemenem nikdy nevyklene.

Omyl druhý: „Narovnej se!“

No, jak kdy… úkolem jezdce je být v souladu s pohybem a těžištěm koně, tzn. být s koněm v rovnováze. Rovnováha koně je proces odvíjející se od výcviku koně a měnící se v řádu let, nikoliv rozhodnutím jezdce „zvednout koně z předku“. Každý začínající kůň (ale také většina koní na začátku každé lekce) má těžiště „na předku“ (jde o typ rovnováhy).  Jezdec se musí tomuto typu rovnováhy (tj. „na předku“) nejprve přizpůsobit (následovat ji svým trupem a rukou), aby umožnil koni se plynule a rytmicky pohybovat. Pokud jezdec toto pravidlo neakceptuje a snaží se tento typ rovnováhy koně „na předku“ vyrovnávat napřímením či dokonce zakloněním svého trupu, vyvolá zcela opačný efekt. Neadekvátně napřímený či dokonce zakloněný trup způsobí rozbití tohoto typu rovnováhy a ztrátu rytmického pohybu. Kůň bude padat na předek ještě více a prohne hřbet pod nevyváženým břemenem. Ve snaze neupadnout na tlamu se bude kůň buď opírat o ruku jezdce, nebo poběží s prohnutým hřbetem v pozici hlavy „za otěží“.

Omyl třetí: „Prošlápni patu!“

Ne, při ježdění mají být paty lehké a v žádném případě se nemáme vzpírat chodidly proti třmenům. Jediná výjimka je nad skokem, kdy je pata nejhlubším bodem jezdce.  Dokonce i ve stehenním sedu se má pata lehce pohybovat nahoru a dolů, a tím pádem pružit. Klíčem k uvolněnému a pružnému sedu je mít všechny klouby v těle jako pružinky (snad nelze ani dostatečně zdůraznit – VŠECHNY KLOUBY). Zamčený, tuhý kloub nepruží a blokuje zbytek těla. Jezdec tlačící do pat nemůže uvolněně sedět v sedle, a tím pádem ani udělovat citlivé pobídky nohama.

Omyl čtvrtý: „Polož ruku!“

Ruka je prodloužení otěží a patří k hlavě a krku koně. Krk koně je jeho balančním orgánem, a aby ho kůň mohl používat, musí ruka vždy následovat pohyb koňské hlavy (v souladu s biomechanikou chodů koně).  Kůň si ponese hlavu tam, kde ji bude potřebovat, a od toho se odvíjí i poloha rukou. Například pokud kůň zvedne hlavu, jezdec by měl nést ruku v odpovídající výšce. Každý tlak vyvolává protitlak a na přetahování musí být dva.  Ruka tlačící dolů bude mít za následek koně tahajícího proti jezdcově ruce s hlavou nahoře, nebo časem kůň nalezne východisko z této nepříjemné situace zalezením „za otěž“.  Ruce jsou obzvlášť problematickou částí jezdcova sedu a jen velmi obtížně se jejich působení popisuje „na papíře“. Důležité je si uvědomit, že ruka neznamená pouze dlaň. Dlaní kontakt otěží pouze prochází (prsty nesmějí být křečovitě sevřené, ani otevřené). Kontakt dál putuje skrze uvolněná zápěstí (nesmí být nijak zamčená a zkroucená), pokrčené a pružné lokty do uvolněných paží a ramen a sestupuje přes lopatky až do jezdcových beder. Opět platí pravidlo „klouby jako pružinky“.

Nikdo z nás nemůže očekávat, že bude mít „fungujícího“ koně bez neustálého sebeuvědomování si vlastního těla, které od přírody nemáme ani zdaleka dost pod kontrolou.  Prvním krokem je vůbec pochopit, co se má s mým tělem stát, a dalším krokem je uvědomování si vlastních chyb. Když o chybě víme, jsme aspoň na první metě ji opravit. Chyba je kámoš🙂.