V literatuře a na mnoha internetových diskuzích se hovoří o tom, jakou stavbu těla by měl mít ideální kůň. Zejména nadšenci do drezury mají jasnou představu o dlouhé šikmé lopatce, dobře nasazeném krku a hlavě, silné zádi, dlouhé spěnce, dobře zaúhlených hleznech a pohybu, který by díky těmto vlastnostem kůň měl mít (pojďme teď odhlédnout od extrému, kam chov zrovna těchto koní v poslední době došel, to by bylo na jinou debatu). Jak jsme už zmiňovali několikrát, pan Marble nemá ani zdaleka nic jako ideální konformaci drezurního (ani skokového) koně. Jenže když se nad tím tak zamyslíme, tak se žádný kůň pro ježdění nenarodil. I ti krásní, dokonalí moderní teplokrevní koně, kteří ve dvou letech vypadají jako pětiletí a kteří se rodí s neuvěřitelným pohybem, mají úplně stejný pohybový aparát neuzpůsobený nošení jezdce. Jen to na nich není tolik vidět.

Je tedy naší zodpovědností koně na to, co po něm chceme, dobře připravit – a přihlédnout při tom k jeho individuálním vlastnostem a silným a slabým stránkám. Výraz „kůň pro drezuru“ nám nedává smysl. Drezura pro nás není sportovní disciplína (nebo tedy samozřejmě je, ale je to jen velmi malý střípek z významu toho slova). Drezura je výcvikový systém, kterým koně zdokonalujeme, aby i přes své fyzické nedostatky dokázal být tím nejlepším možným atletem. Drezura je pro koně.

Pojďme se vrátit ještě jednou k panu Marblovi a popsat si ho: je malý, od přírody spíše slabší, velmi krátký v zádech, se strmými hlezny a měkkými spěnkami. Je „bez chodů“, není stylový ani silný ve skoku. Zároveň je přecitlivělý a velmi vznětlivý. To vše by ho v mnoha očích mohlo jako sportovního koně rovnou diskvalifikovat, jenže takové oči by neviděly to nejdůležitější: jeho vůli. On prostě chce, nezaváhá, vyhoví, když jen trochu může, odskočí cokoliv. Mnohem nadanější koně své schopnosti nemusejí nikdy prokázat, pokud jim vůle chybí. Takže tady máme pana Marbla takového, jaký je, a práci s ním tomu musíme přizpůsobovat.

Problémem číslo jedna, který jsme popisovali v několika předchozích článcích, jsou záda pana Marbla. Pojďme si teď ale říct, že kvalitní vytažení a pružící, vyklenutá záda jsou základem pro každého koně. Stavba jeho těla nám může být nápomocna nebo naopak pracovat proti nám, takže pracovat s koněm tak, aby skutečně zesílil, může trvat dva roky i mnohem déle. Je dobré si přiznat rovnou, že o moc kratší dobu než dva roky to nebude, protože biologické zákonitosti nelze obejít a svaly, klouby, šlachy, vazy i kosti svůj čas prostě potřebují. Ve chvíli, kdy pan Marble dostatečně zesílil a dokázal se více narovnat, jsme došli do bodu, kdy s ním začínáme pracovat na shromáždění. Tato práce mu prospívá jak fyzicky, tak psychicky. Fyzicky díky tomu, že je čím dál lepším atletem a kompenzuje tím své fyzické nedostatky. Psychicky proto, že zlepšuje jeho koncentraci a dovolí mu využít mnoho energie klidným způsobem. Pozitivní tenze, ke které při této práci dochází, má blahodárný vliv na jeho výbušný temperament.

U shromáždění jsme (zdánlivě) narazili na exteriérový nedostatek číslo dvě: strmá hlezna. Při skutečném shromáždění kůň naklopí pánev a zaúhlí klouby zadních nohou, díky tomu poklesne v zádi, krk udělá „teleskop“ a vyklene se do napřímení. Na přiložené fotografii si exteriér pana Marbla můžete prohlédnout i se všemi jeho nedostatky. Pro koně s tak strmým postojem, jako má pan Marble, se zdá být velmi obtížné zaúhlit hlezna a posunout je více pod tělo.

Když ale zabrousíme do literatury, která se mechanikou pohybu zabývá, například MVDr. Heuschman ve své knize „The balancing act“ píše, že zaúhlení hlezen je pasivní a vychází z naklopení pánve. Marblova hlezna se tedy sice nebudou ohýbat tak dramaticky jako hlezna moderního drezurního koně, ale pokud bude ten pohyb vycházet z podsazení, ohnou se funkčněji než u koně, který je pouze „legmover“. My tedy pevně věříme tomu, že tento fyzický nedostatek není překážkou skutečného shromáždění, ale že je to jen otázka tréninku a dostatečného času. Není to „jen“ drezura, je to cesta ke zdokonalení sebe i koně. A čas strávený na této cestě není nikdy marný. Cesta nemá cíle, protože ona sama je cíl 🙂.