Kontakt je velmi rozsáhlé a zapeklité téma. Asi v tom nebudu sama, když přiznám, že jsem si ho dlouho vykládala úplně špatně. Mluvíme-li o totiž kontaktu, hovoříme o veškerém spojení koně a jezdce. Spojení koňské huby a ruky jezdce je jen malou špičkou tohoto ledovce.
Co mně nejvíce pomohlo, bylo vyjasnění si kauzality (co je příčina a co je následek) a „uchopení“ kontaktu i v jeho abstraktní podobě. Kontakt můžeme chápat jako směřování energie do uzavřeného okruhu. Kontakt (tok energie) začíná u zadních nohou koně. Pokud nám energie projde skrz celého koně a skrz celé tělo jezdce, odrazí se ve snaze koně vyhledávat kontakt (spojení) s rukou jezdce. Schopný jezdec zachytí tuto energii, nechá ji opět projít skrz svoje paže, záda a svůj sed zpátky do těla koně a vrátí jí zadním nohám koně. Kontakt tedy v sobě skrývá kontakt jezdce a koně skrze jezdcova lýtka, skrze jezdcův sed a (v poslední řadě) skrze jezdcovy paže. Jezdcova ruka kontakt nikdy „nevyrábí“, pouze ho přijímá. Kůň je ten, který vyhledává spojení s rukou jezdce, a tím kontakt s rukou „tvoří“.
Pokud žádnou energii nemáme, nebudeme mít ani kontakt. Pokud nemáme kontakt lýtka s koněm, nebudeme mít ani kontakt skrze otěže. Pokud náš sed blokuje energii přicházející od zadních nohou, nebudeme mít kontakt. Pokud má náš kůň nějaký problém a skrze jeho záda neproudí energie, nebudeme mít kontakt. Jinými slovy, pokud máme vše správně, tak máme kontakt úplně „zadarmo“. Můžeme tedy kontakt brát také jako test správnosti naší práce. To, že nám kůň „vstupuje“ do kontaktu, je zároveň i testem, že máme koně „před holení“. Mít koně „před holení“ je alfou a omegou poslušnosti jezdeckého koně a má jasnou prioritu nad všemi následnými požadavky.
Pan Marble nám ukázal to, co je vlastně logické: že kontakt je nejsnazší mít ve cvalu (a to obzvláště v terénu) a nejtěžší v kroku. Je tomu tak právě proto, že ve cvalu máme nejvíce energie. Pan Marble měl se stálým kontaktem obrovský problém. Musela jsem vyřešit vše, co zmiňuji výše, trvalo to roky a stále to může být lepší.
Dalším testem (související s kontaktem) správnosti mého ježdění je, zda se Marble chce vytahovat do kontaktu s nosem směřujícím vpřed. Koně bezpečný kontakt (s rukou i nohou jezdce) milují a obzvláště citlivým a snadno vzrušivým koním může takový kontakt dodat pocit jistoty. Neustálý jemný kontakt lýtka s koněm a otěží s koňskou hubou spolu se sedem jezdce umožňuje přesné a citlivé vedení koně. Předpokladem je jezdec s funkčním, uvolněným sedem, akceptující aktuální rovnováhu koně.
Další věc, která mi dotekla až o pár let později, než bylo žádoucí, je fakt, že kontakt otěží neslouží k ovládání hlavy koně, nýbrž k ovládání jeho plecí (sláva cviku dovnitř plec!). Jak říká Alison: „Pokud dostaneš pod kontrolu plec, máš pod kontrolou celého koně.“ A dnes skutečně většinu krizových situací zvládám v dovnitř pleci, kde mohu pana Marbla jezdit dopředu, ale pod kontrolou.
V souvislosti s kontaktem si dovolím malou vsuvku, proč nekráčíme s panem Marblem ve stopách „školy lehkosti“ či “akademiky”. Jednak máme odlišný názor na to kdy a jak koně ohýbat. Druhak tyto školy směřují k úplnému oddělení působení ruky a nohy jezdce a jízdě bez kontaktu lýtka s koněm a potažmo jízdě bez spojení ruky jezdce a huby koně, s čímž souvisí i absence kmihu. Naprosté oddělení pomůcek má smysl při obsedání a v re-tréninku zkažených koní. U koní ježděných podle klasických principů jezdectví není potřeba (pokud tuto techniku ovládne jezdec).
Každý má svoji vlastní cestu a je to tak v pořádku. My s panem Marblem směřujeme (mimo jiné) ke skákání velkých překážek ve vysokém tempu a k tomu potřebujeme bezpečný kontakt a obrovskou dynamiku, která právě vychází z onoho kontaktu. Nechť každý sám ví, kam míří a co k tomu potřebuje 🙂.